Oslňující záře úsvitu

Nevědomost může být sladká, zbavujíc zodpovědnosti či zapojení, a přec nevinnost může člověka vystavit utrpení způsobené událostmi, jejichž tvůrcem sám není. Její cesta je ta z nejjednodušších: je-li dobrovolná, jeví se pocitově pokojná, prosta duševního rozrušení či nutkání konat při neznámu či nezřetelnu; je-li nechtěná, působí neklid, vedouc porozumění do slepé uličky. Hledání pravdy není pro něžné duše: vede pod povrch, skrze to všechno, až k podstatě a vyžaduje odvahu čelit možné frustraci snů, neb to jednou objevené či odhalené již lze stěží nadále ignorovat. Nejpodstatnější částí jakéhokoliv objevu je jeho přijetí, neb bez něj nelze vnímat více než jen stín osvícení, což jen prohlubuje zmatek a nakonec i iluzi. Holá faktická realita, bez příkras i démonizace, specifický okamžik pohledu pravdě do očí je zde podstatou. Zatímco něčí vnímání skutečnosti je přesné ve smyslu niterného dojmového vtištění, nemůže než být subjektivní, neb je viděno konkrétníma očima a filtrováno skrze určitou úroveň vnímání, životních zkušeností a snovosti, oklamatelné pouhým zdáním reálna. Je to jako by to venku bylo ztělesněním buď lásky či strachu v duchu, oživeno a přeměněno v závislosti na energii takto vyzařované a přijímané, vytvářejíc tak specifický obraz světa. Lze se cítit bezmocně uprostřed tmy, anebo nalézt útěchu v očekávání světla úsvitu. Vše, čeho se obávám, mne bude stále pronásledovat, a vše, o čem sním, unikat, zastavím-li se ovšem a zdržím-li se násilného zrodu čehokoliv podle mých přání, nikoliv ve smyslu pasivity či defétismu, neb bych měla dát své srdce a všechno do realizace svých snů a zajisté být připravena, nýbrž ve smyslu konečného daru volnosti, odevzdání výsledku vyšší moci, jež mne i vše živoucí převyšuje, neb mému statečnému srdci je Vesmír nakloněn, jsa tvořivou a láskyplnou energií, a tak ač vyzbrojena jen vizemi, představujíc si samu sebe uprostřed cíle, jistě mi to bude jednou dáno. 

🌞

Oslňující záře úsvitu @ Ladanseuse

Překlad anglického originálu The Dazzle of Sunrise, založeného na stejnojazyčném podkladu datovaném 29. 11. 2005,

rozvinutý, editovaný a publikovaný 27. 1. 2026

Maják v bouři

 Blíže než blízkost může být dálava,
jestliže nedotknutelné je nadosah;
jaká trýzeň dívat se do očí kamenných,
dotýkat se mrtvého chladu duší vzdálených;
srdce tvé je někdy nejúžeji spjato s tím, čemu dá svobodu,
září v něm jako drahokam, a přec je to vítr širých plání.

Čas plynoucí neměnně
jednou se jeví jako vlekoucí se šnek,
jindy vmžiku prosviští kolem jako smršť;
ve vábení šumění mořských vln,
ruce své noříš do písečných dun,
vánek hladí tě a líbají paprsky slunce,
navěky, přeješ si, aby ustrnul.

Cesty daleké tě někdy navrátí k sobě,
doma je tvé cizí a cizí je tvé,
v slzách tvých dlí úsměv sladký jako jahody;
vláčná je textura tvé sametové kůže,
tvou aurou se snáší okvětní lístky růže,
pěješ ódu ztraceného dítětě, jež našlo se v objetí.

Zříš život zázraků plný, 
jak se třpytí a opojně voní,
chtít ho žít bodá a pálí a bolí;
toužíš oživit své nejtajnější sny,
povstat z popela jako Fénix,
nevzdat se ani přes krvavé rány, 
i v plamenech své srdce mu otevřít.

I chrám, jenž stojí, vztáhnuv se k nebi,
je sen vystavěný z myšlenek,
ke kameni kámen ve věčném propojení
bouři ustojí maják záře do temnoty noci
v bezpečí tepla nitra svých zdí,
a kolik času a úsilí třeba jest, než vztyčen mohl být?

Maják v bouři @ Ladanseuse
Nedatovaný podklad, rozvinut, editován a publikován 26. 1. 2026

Plamínek noci

Matka je mi zemí, z níž rostu a větvím se k nebi jako strom,
mé vlasy splývajíce v kořeny pijící z vlnivé hlubiny;
osud se odráží v odlescích kamínků na dlani,
v dozvucích šepotu duše žiji:

Vždy hledej světlo v temnotě, rozžehni jej a prozař ji, malinkým plamínkem zažehnej noc,
neb je tvým bijícím srdcem, hřejivým teplem nehynoucí lásky, středobodem života i člověka;
živ svůj pokoj uprostřed bouře svištící kolem,
neb jen tak můžeš vstoupit na kámen v plynoucí řece, aniž by tě strhl zuřivý proud,
a objevit vnitřního mudrce, jenž povede tě životem.

Zlatavá láva vytéká z jejích očí za třpytu luny noci,
ve spleti prstenců vkrádá se mezi stíny,
otisky v knize života vzplanuly
a z nitra sálá její vřelá energie.

Shůry se snáší hvězdný prach v šelestu listí,
sluneční kotouč probleskuje skrze koruny lesa,
kde v mechu je měkko, když mé tělo spí
a duše sní, rozpínajíc se do oblak.

 Plamínek noci @ Ladanseuse
Složeno ze střípků vlastních myšlenek a fantazijních výjevů, publikováno 21. 1. 2026

Sněžný rubín

 Šesticípá vločka snesla se mi
do dlaně z nebe
k čisté duše beránčí pohlazení
a splynula
na vrcholku stromku v třpytivý hvězdy záblesk
za vůně vánočky v mlhavých stopách v závějích zanechaných;
pod ledem ke světlu bublinky se vztáhly,
oko rybí zalesklo se a po dechu kluzký kapr zalapal
v hlubině rubínu svařeného vína.

Sněžný rubín @ Ladanseuse
Liter Art 14. 11. 2024: vánočka, kapr, vločka, stromeček, svařák
Editace 20. 1. 2026, publikace antedatována 24. 12. 2025

Myriády labyrintní nesmírnosti

V hlavě jako v úle
vodopády Niagáry hučí,
vlny se přelévají v rozpité barevné obrazce,
tisíce drah se kříží v expanzi dimenzí
neusměrnitelnosti beztvaré.

Prameny nekonečna splývají v čerň,
stříbřitý třpyt změti vláken,
dusavé impulzy, výboje světel...
mraky kolem fičí na zvlněné obloze van Goghovy psychedelie,
čas se slil v jediný nezměrný okamžik.

Tok bezhraniční, stopy zmizelé 
v myriádách souvislostí;
cesty odnikud nikam, rozbitý kruh v tříšti skel,
výstřely do všemožných stran, tryskající energie, pozornosti rozptýlení;
tu zde, tu tam – tu všude a zároveň nikde.

 Proud vědomí bezbřehý, jenž strhává mne s sebou
a já ztrácím se v něm, 
ztrácím se sobě, ztrácím se světu,
utopená v hloubi duše, na pokraji skoku z útesu,
míjí mne vše kolem v bezednosti hlubiny niterné.

Jsem tam, a tak ne zde;
jsem uvnitř, tudíž ne vně...
v jednu chvíli jsem
t.a.d.y, vidíš mě,
načež rozplynu se v sobě.

Myriády labyrintní nesmírnosti ©Ladanseuse
Podklad 31. 10. 2025, editace a publikace 24. 11. 2025

Zřídlo snivců

Dívka, klečíc u pramene života, 
jenž do bezbřehé řeky proudem se vlévá,
jeho pomíjivost ve své reflexi zřela,
kdež nevole vůči ní vzplála.

V nalezišti dávnověkých pohřebišť
nemohla žíti již, aniž by vědela nač,
odevzdat se pouhé existenci,
v srdci bol nad vším tím nadosah,
 a přec nedosažitelným pro ni.

Na „urvi, co můžeš" nevěříc, 
nýbrž ve věčnost myšlenek, ve zhmotnělé kouzlo zázraku života;
je i jiné „carpe diem", živoucí sen,
to vědomí vždy v hloubi duše nosila!

Spousta vzácných okamžiků jistě jí unikla,
se slzami odtekla do vod jezera kalného,
zato v jiných plně přítomna byla
a ze třpytu jejich zlatavého
svou svatyni blaha v nitru si vystavěla.

Zřídlo snivců © Ladanseuse
Nedatovaná prozaická úvaha přebásněná, pojmenovaná a zveřejněná 25. 10. 2025

Kořen

Vyvstává otázka, jaká je podstata, 
z níž nitky vedou dál, 
tvoříce tkanivo mého života.
Jsem hlubina, nekonečný prostor tančící ve vlnách –
tak kdepak jsou břehy její?
Záblesk změniv se v plameny...

Divíc se, k čemu má být
nořit se zpět do hlubin času,
uprostřed mánie „tady a nyní" a „zbavení se nadbytku",
pravda se mi vyjevila:
Kořeny jsou tam – zde je než spleť větví...
odkud prýští ten všeobjímající pocit?

Tudíž pro pochopení toho tady, 
člověk musí jít tam – k podstatě, kořenům, narození –
a hledat ta pojítka, propojení,
písně vnitřního dítěte,
a odhalit tak prvotní pramen spodního proudu svého života.

Dávné časy si žádají léku a inkluze,
jinak setrvají jako trápení,
neb celý náš život je v nich obsažen,
a přec říkají: „Zapomeň na to!"
Kde je pak moudrost v nich obsažená? Zahozena!

Přeci je třeba pevné země, abychom vstali a vzlétli.
 Výmysl je dělení času, vše je v propojení:
je to nekonečně plynoucí řeka, vlnka vedle vlnky, esence našeho života,
a přec tvrdí, že ta jedna jediná je Jí,
ač každičká z nich tvoří proudění,
až se všechny v myriádách rapidně prolínají a rozplývají...

Kořen © Ladanseuse
Původně nepojmenovaná česko-anglická próza proměnivši se v poezii z 24. 1. 2025,
v anglické verzi „The Radix" zveřejněné 14. 10. 25,
tato česká verze zveřejněna 15. 10. 2025

Zcelistvění

 Střípky pokoje a štěstí skládám ze zrcadla roztříštěného,
vnitřní řeku bolesti a smutku sytí přítoky mnohé;
je to jako krmě jíst, jež nezažene hlad srdce mého,
lék ultimátní přát si mít na bolest duše v expanzi tance zvlněné;
kéž odešlo by zlé a zůstalo jen příznivé –
vědíc to, ronila bych slzy své?

Jsem alchymistka snivá, víš,
tmu ve světlo proměnit bych chtěla,
ale též oči zavřít mohla bych,
noc ponechat nocí, snít a...
do rána se probudit a...
obejmout se nechat jím.

Ten druhý když jiný je,
příběh rosy ranní paprsky ozářené stvořit lze;
ať již cokoliv v sobě nosím,
dávat slzy nemusí mi, nýbrž přinést smích.

Takovému srdce své dát,
kdo tu pro mne je a konstantně,
nechtíc ztratit mne,
pomáhá mi vzlétnout do oblak,
neb má mne, jak já jeho, tuze rád.

Své vše dát
jen tomu, co růst lásce dává,
po němž zbyde úsměv tlukotu srdce
a teplo náruče, jež nepustí, když jednou obejme,
zanechavši stopy tvůrce ve věčnosti času Země.

Zcelistvění  © Ladanseuse
Koncept prosinec 2024, finální editace a publikace 10. 10. 2025

Věčný nynějšek

O tvrzení, že jediným existujícím časem, oproti minulosti či budoucnosti, je „věčný nynějšek”, soudím:

Pravda: Minulost již není a budoucnost teprve bude, tudíž jediný živoucí, a tvárný, čas je obsažen v přítomnosti. A přec, to, co bylo, je; to, co je, bude. Přítomnost je (byla) vytvořena minulostí a budoucnost je tvořena přítomností.. To minulé vedlo sem a zde je odkud to následné vyvěrá. Každý moment, jakkoliv živý, rychle pomíjí, splývaje s minulostí ‒ časem, jenž kdysi byl a býval „nyní”.. To, co je teď je pozůstatkem toho, co bylo, a vizí toho, co bude. Včerejšek je nynějškem v retrospektivě, zítřek je nynějškem v prospektivě.. Tudíž nynějšek není pouze nyní ‒ zahrnuje minulé i budoucí v konstantních paralelách; jsouce jediným časem, o němž člověk ví, že žije; spočívá ve věčnosti.

Věčný nynějšek © Ladanseuse
Překlad anglického podkladu The Eternal Now, datovaného 25. 7. 2022 a publikovaného 25. 7. 2024, zveřejněný 25. 7. 2024

Nový úsvit nad řekou života

Každý den s sebou s úsvitem přináší dar nového počátku, nové šance. Je to štědrá náruč Vesmíru, hvězdičky na dlouhatánské nitce se třpytící, trpělivě navlékané. Tolik vděčíš té Vyšší Moudrosti; vede Tě a konejší. 

Život plyne jako řeka, nikdy se nezastaví, ani když Ty stojíš na místě. Následuj život, oddej se rytmu všehomíra, nech údery bubnu roztančit Tvé srdce. Je třeba život naplnit, dokud je, dokud jsi, dokud to jde. Je třeba udržovat řeku živou, nenechat ji vyschnout, realizovat své sny. Chránit si svou vnitřní řeku, bojovat za ni, využít jejího životadárného zdroje a stát se Matkou, dát život svým duchovním dětem!!! 

Takové je zrození vyvěrající z něčeho lůna: niterný výkřik, jenž došel sluchu; touha, jež spatřila světlo světa; zhmotnělý sen. 

Uplynulé zmizelo ve tmě, se sluncem přichází znovuzrození. 

🌞🌺🌹🌸🌊

Nový úsvit nad řekou života © Ladanseuse

Koncept 24. 3. 2023, publikace 23. 7. 2024

Třpyt vesmírných měst

V zahradě skví se majestátní svěstka,
koberec fialek do nebes se vznes'
a zfúzoval se do psychedelických hvězd;
tmou prokvetlo obří souhvězdí Velkého psa,
zpoza mračen vyjevil se okřídlený anděl,
pírka čechrajíc si maličká kachnička;
Luna rudá vpila se do rajského jablka
s vlečkou třpytivou vesmírných měst.

Třpyt vesmírných měst © Ladanseuse
Koncept Liter Art 23. 5. 2024, dle zadání rajče, kachnička, pes, švestka, lečo; publikace 21. 7. 2024

Žhnoucí Sahara

V tichu nekonečna svou nahotu rozprostírá žhnoucí Sahara, 
vítr vaje v ní, čechrá vlasů jejích prameny;
melou mlýny boží pozvolna, ale jistě;
měsíc vyplul, surfuje po dunách vln, jako alchymista,
v jeho záři, náruči lásky, za tlukotu srdce snů plného,
rozprostřela plátno hvězdná paní Noc.

Žhnoucí Sahara © Ladanseuse
Koncept Liter Art 18. 4. 2024 dle zadání:
Sahara, ticho, měsíc, mlýn, láska;
editace a publikace 18. 7. 2024

V lůně luny

Déšť slzí srdce mého
kámen chladný skrápí; 
žití mé, Já niterné, sny mé,
v existenci jsouce, váhu mají –
proč je vyplýtvat
pro někoho, kdo má ve tváři mračna,
v nitru bouři,
kdo blesky vrhá jako dýkami;
srdce jehož, ze zášti ve skálu se proměnivši, spí,
až neživoucí v nelásce ku mně,
a laskat se, cit něžný dát neumí?!

Tik, tak...
hodiny ubíhají,
života mého čas prchá zběsile v dál,
ač já...
na místě uvízlá, v kruhu se točíčí, pozpátku jdoucí,
duše snivá, pouť jejíž temnota obestřela,
netuším:
Kudy se kroky mé ubírají?
Kde najít objetí v bezútěšnosti?
Kam zasadit svou lásku, kde může růst, aby rozkvetla?!

Rozhrnout ten háv tmy
– přeji si –
spočinout v zářivé náruči, se světelnými paprsky propletená, v lůně jasu dlící;
pocítit dotyk laskavosti, mír pokoje, záblesk štěstí...
žít svými
sny,
do nichž zamilovala se 
realita.

 V lůně luny © Ladanseuse

Koncept 11. 4. 2024 při AP u RM, editace a publikace 4. 7. 2024

Pozn. lůno, aneb lóno či luono, jakožto „mateřský život”, přen. „nitro”; Luna, též Lůna, bleděmodře zářící Měsíc, zde ve význ. „záře”, „světlo”, „paprsek”.

Srdéčka květ

Cítím lásku,
na blízku mám-li
květinečku spřízněnou mi.

Vpíjím se do jejího smaragdoví,
v háječku stvolů a listoví ztrácím se,
do oněch zvláštních tvarů se metamorfuji;
voděnku piji spolu s ní,
své ruce k nebíčku vztahuji,
rozpínám se do prostoru.

Spatřuji stíny mihotavé kolem ní,
její stříbřité odlesky;
vnímám, jak neslyšně dýchá,
sama sebou zaplňuje prázdnotu...

Tiše existuji,
pěji si i sním,
svými ústy nemluvím,
chovám v náruči
srdce květiny.

Srdéčka květ  © Ladanseuse
Koncept při semináři, V kůži Roselyne, se Cécile da Costa v Divadle Ponec, 23.3.24
Editace a publikace 2. 7. 2024 

Sen, jenž stal se životem

Okénko se doširoka otevírá,
snový prostor nekonečna
se před zraky mými rozprostírá;
skrze něj proklouznu ven
na toulku širou plání...

Hle, řeka! Klikatíc se přede mnou, vábí;
vnitřní hlas, ozvav se, nabádá mne:
Jdi podél ní!
Zříš? V dáli světlo – následuj jej!

A tak se vlním, plynu s řekou
kamkoliv mne navádí,
tu a tam na skálu narážím, 
rozplývám se ve fluiditě všemožnými směry – 
až v kontakt vyústivši přiblížení setrvává v propojení...

V míru dlím si, 
v slunce záři utopená,
jak holčička v kolébce chlácholená,
na vlnkách pěny pokoje se pohupujíc...

Grál je nadosah,
v dlaních skví se jak drahokam,
a nyní již mohu klidně spát
a snít...
ten sen, jenž stal se životem!

Sen, jenž stal se životem © Ladanseuse

Koncept AP u RM 14. 3. 2024, editace a publikace 2. 6. 2024

Teskná mantra srdce

Oči mé křičí,
slzy srdce roní:
Naději se pouti
k hvězdné záři,
k sálajícímu slunci;
do sféry, v níž to voní
a ukolébavkou útěcha je mi?

V kruhu se točím začarování:
Kudy se kroky mé ubírat mají: snad tudy, tamtudy, tam?
Vesmír žádám,
ať ukáže mi,
co nezří mé zraky,
světa svit jasný.

Plyne čas jak řeka,
tok nářku, moře bolu,
neb já hledám – hledám – hledám
sen návratu naplnění,
dimenzi pokoje,
šťastné vyústění.

Teskná mantra srdce © Ladanseuse
Koncept AP u RM, 24. 11. 2023, editace a publikace 30. 5. 2024

Niterné hlubiny

 Jsem tam,
chvějíc se, proniknuvši dovnitř;
v jádru, jež se rozpíná, hřeje a září;
svými vlasy jako kořeny
do nitra Země propletená,
schoulená v klubku vlny,
stahuji se do bezpečí.

Skze dotyk, teplo, omámení
měním se
v kruh expanzivní
v prolnutí dvou linií.

Dávám
srdce své
v dlaních spojených,
v točivém tření 
vztahuji se;
v jednotě
hřejivost se rozhořívá.

Točím se
jako planeta
okolo Slunce
na oběžné dráze konjunkce;
cítím závrať,
na místech neznámých
ocitám se, překvapená.

Tam,
uvnitř
domov nalézám,
z nitra se rozpínám
a tu druhou duši
v sobě nosím,
v duchu objímám.

Niterné hlubiny © Ladanseuse
Koncept AP s RM 9. 11. 2023, editace 8. 5. 2024, publikace 9. 5. 2024

Záře duše mé

Na místě přešlapuji,
nevědíc, kterak nalézt cestu svoji;
na zeď ticha narážím,
netušíc, jak misky vah vyvážím;
toužím po snové harmonii.

S Vesmírem spojuji srdce své,
aby se sloučilo ono rozpojené,
aby hvězdný prach zvířil se v jeden kruh;
ke kotouči zářivému na pouti své gravituji,
světlu do náruče vrhám duši svoji.

Cítím dotyk, skrze nějž se propojuji,
prstencové nekonečna kroužení;
v koupeli hřejivosti 
srdce mé se rozpínajíc,
srdce mé se naplňuje.

Má duše
ve svazku světel
plaje, září
oslnivě.

Záře duše mé  © Ladanseuse

AP s RM  2. 11. 2023, editace 5. 5. 2024, pulblikace 6. 5. 2024

Platan

 Mohutný strážce Věčnosti,
ukotvils mě v realitě světů;
spojena se Zemí vztahuji se k nebi,
svými pažemi dosahuji Všehomíra;
dotýkám se snů,
mizím do divutvorných dimenzí.

Platan © Ladanseuse
Koncept 5. 10. 2023 při Autentickém pohybu u R. M.; editace, publikace 19. 11. 2023

Tápání

 Kráčím krajinou Neznáma;
tápajíc, nevím, kudy kam.
Kroky vážím opatrně,
bázní chvějíc se.

Kdosi, cosi v cestě mi stojí...
cítím – chlad; teplo – cítím;
obrysy se rozplývají, zvuky mne obestírají.

Obklopil mne 
prostor Nekonečna,
prostor bezhraniční.

Prchavý je dotyk;
mé tělo zmizelo,
mé nitro se s Nesmírnem spojilo.

Tápání © Ladanseuse

Koncept 21. 9. 2023 při Autentickém pohybu u R. M.; editace, publikace 17. 11. 2023

Ukolébavka nahá

Ovívá mě láskyplný dech,
cítím pod chodidly měkounký mech,
vznáší se ve vzduchoprázdnu tělo mé,
dotyk jemně chladivý laská mě.

Má kůže si hoví v kolébce Tvých dlaní;
v náruči bezpečí spočinout si přeji,
rozplynout se v Nesmírnosti,
navěky cítit Přijetí.

Srdce mé 
zpívá,
duši mou 
klid 
obestírá.

Kolébavá 
je
ukolébavka
nahá.

Ukolébavka nahá © Ladanseuse
Koncept 31. 5. 2023, při Tělesnění u R. M.; editace, publikace 15. 11. 2023

Konstanta

Domov je tam,
kde bije srdce mé;
a vše v mém srdci ukryté 
je doma v něm.

💓
Ač v šatu odlišném,
promění se scenérie,
moře času uplyne,
srdce v nitru stejné bije.

💓
Táž esence ve schránce jinaké,
víno vínem zůstane,
ať v té či oné nádobě,
nepozbyvši sladkosti své.

🍷
Konstanta © Ladanseuse
Koncept 23. 11. 2022 (domov) a 19. 1. 2023 (esence), editace 24.-25. 1. 2023

Jantarový motýl

Já nejsem motýl vylétnuvše z kukly,
jsem jen monarcha uvězněný v jantaru;
motýl, jenž jal se roztáhnout křídla,
toužebně vzlétnout k nebesům,
a uvízl ve zlatavém snu.

🌞

Spočinuv navždy v lůně hřejivém,

chutná jak med, hebký na dotyk je,

byť jiskrou v troud by proměnil se;

zvěčnělý je v kráse své,

ač svá křídla neznaje.

🌞

V zajetí jantaru
jak kámen v kameni
nehybně spí
tělíčko motýlí,
duše jehož,
protknuta věčností,
v záři dlí.

🌞
Třepot křídel motýlích
v mihotavých světelných pablescích
skrze hladkost skelných fazet

zří ten, 

kdož tknutý je osudem, oddaný snění, 

maje vize metamorfické.

🌞

Jantarový motýl © Ladanseuse
Koncept 1. 11. 2022; editace 18. 1., 22.-23. 1. 2023

Slzy prýštící z hlubiny Tvé

Vánek – jsi – tvář mou ovívající;
příliv – šlápěje mé omývající;
pírko – šimrající mě v dlani;
pěna – jež duši mou jemně hladí;
hlasem – šumíš – jenž vábí.

Tu – jsi – mé druhé já – na dotyk;
dech – vycházeje z Tebe – mlžně mě zahalil;
safír – Tvého zření – fluidně se do mě vpil;
srdce mé – nitra Tvého pokoj – naplnil
ve vřelém slunce objetí.

Oceán – jsi – tiše se přilévaje,
bytost mou celou – pocity – zaplavuje
a pak – mizíš ve vlnách – v dál oceán se odlévaje,
mimo dosah – zachytit ni kapky nedá se.

O náruči – jezera klidného – sním,
o tom moci se – do vod jeho – celá ponořit,
opít se – něžností, láskou – obklopit,
jen – v hloubi Tebe – dlít.

Slzy – prýštící – z hlubiny Tvé

chci – osušit – jen,

tonoucí – jsem – Tvá pevná zem.

Slzy prýštící z hlubiny Tvé © Ladanseuse
Editace podkladu dat. 23. 4. 2022

Kontinuum

Voda, vyvěrající z života pramene, je kontinuem: plyne a vlévá se do věčného oceánu času. Nepřeryvně se přilévá a odlévá, pěnivě omývajíc písek břehů vlivem stříbřitě chladné luny, jíž samu elementárně tvoří, stejně jako je esencí našeho fyzického já, kdy rodíme se z lůna vody a z našeho srdce tryská rudý intravenózní proud, cirkulující v nás i z nás vycházející v měsíčním cyklu. Jako by to v nás bylo symbiotické s tím vně: obé je identické povahy. 

Její tok je vlnivý jako kadeře vlasů, jež hladíš a proklouzávají ti mezi prsty; vzdouvá se jako vrcholky hor, oblá jako ženské křivky; točí se ve víru chaosu, vše nenasytně pohltivší v hlubinách svých očí; šumivě bublá v měkoučké pěně, když vznášíš se v jejím náručí; je jemně zurčivá jako potůček či divoce neskrotná jako příval.... Voda je síla životadárná, voda je žena, voda je životem všehomíra.

Jak omývá a odplavuje, voda je očistná přeměna: na bázi fyzické i ve sféře psyché bere si zlé a dává dobré.. Jako by se s měsíční krví vyplavila bolest a veškerý zánik, načež prostor byl dán novému zárodku radosti života. Odhoď svůj starý, nepotřebný šat, ponoř své tělo do vod jezera a smyj ze sebe špínu i splín; vhoď Moranu, zlou zimu, do proudu řeky, ať odnese ji v dál a oživí v tobě slunce zář i žár; hořké nářky nechť odplaví posvátnost tvých slzí, mocně se ven deroucích, skrze než srdce svou pravdu promlouvá; zatanči si mezi kapkami deště, jenž spláchne prach, stopy zahladí, žízeň uhasí i schladí spalující žár...

Voda je ztělesněním rčení, že „to měkké je silné"; svou jemností, fluiditou a poddajností je – navzdory zdání – mocnější než rigidní tvrdost.... aneb slovy Keitha Richardse, „silní lidé jsou vždy něžní; to jen slaboši se tváří silácky" či viz připodobnění Bruce Leea k „bambusu či vrbě, přeživších ohýbáním ve větru", zatímco „ten nejtvrdší [nehybný] strom se zlomí nejsnadněji".  Její síla nespočívá v agresi, nýbrž ve zvláštní formě flexibilní houževnatosti, s níž nakonec rozemele i kámen. Voda je silnější než led: to, že „voda naslouchá s porozuměním", ji činí tvárnou, vlídnou a přístupnou, zatímco zmrznutím ztuhne, stane se neohebnou a neústupnou, tudíž „led neodpouští". Nechť tedy led roztaje a zkapalní,, neb na tomto světě je třeba více lidskosti a něžnosti, neb je nám třeba otevřít se lásce.

Bruce Lee hovoří o vodě „protékající prasklinami", jež „není asertivní, ale přizpůsobuje se objektu, a tak si najde cestu kolem či skrze něj". Jako by naše okolí, ale i my sami jsme byli vodou: „jsme proměnní, nic není fixně dáno', a tak jedině prosti vnitřní zkostnatělosti,, s prázdnou myslí, „neforemní a beztvaří jako voda" se dokážeme „měnit spolu s proměnlivým" a „vnější svět se nám vyjeví.'. Jeho moudrost praví: „Plyňte, zcela otevření, v živoucím momentu. V pohybu, buďte vodou. V klidu, buďte zrcadlem. Odpovězte jako echo.'

Voda je jednou z prazákladních substancí univerza, bez níž není života – zrodu, plynutí, proměny, očisty, dobra, věčnosti. Můj vztah ní je mnohovrstevný; miluji ji; je vně mě i ve mně.

Kontinuum © Ladanseuse

Zkompletováno z útržků vlastních myšlenek 4. 7. 21, 30. 10. 21, 13.-14. 4. 22, 

okořeněných citacemi Keitha Richardse a Bruce Leea – viz Continuum

Splynutí s věčností

 Umíš-li 

rozklíčovat 

podstatu strachu 

ze stínu, ze tmy 

uprostřed prosluněného dne,

pak porozumíš, proč

srdce obývat může

ustavičná úzkost.

Dovedeš-li 

objevit 

esenci života,

ještě než ji zcela vyčerpáš,

pak seznáš, 

odkud jsme vzešli,

zdroj naší zranitelnosti.

Myslíš-li, 

že na cokoliv spolehnout se lze,

pak mi řekni,

co to je, 

když každičký okamžik pomine.

Říkáš-li,

 jen to, co přetrvá, význam má –

hledáš v tom bezpečí záruky,

jíž náleží tvá důvěra?

Či na tom lpíš,

a tak přeješ si, aby to trvalo navždy?

Tvá jistota, kde je?

Vše je v sázce –

každý krok na cestě učiněný, 

může být osudný,

ale nejít dál, 

zavrhnout žití znamená, 

a to ti život nedaruje.

A tak víš,

že je nemožné se vzdát,

a vedeš ten nesmyslný boj dál,

v bolesti vyvěrající z pocitu marnosti.

Jisté chvíle

patří tichu

v čase,

kdy ústup je tvým vítězstvím,

otevři své srdce,

existují okamžiky,

jež oddají se 

věčnosti.

Splynutí s věčností © Ladanseuse

Překlad „A Merge with Eternity"

Původní text nedatován, editován a zveřejněn 5. 4. 2022

My, příběhy

„Nakonec se proměníme v příběhy,"
v uších čísi slova zní mi –
ale vždyť my již jsme jimi,
příběhy živoucími!

Nalézt cesty bychom měli,
cesty k jejich vyprávění,
ještě než nás samých není,
než staneme se vzpomínkami!

My, příběhy © Ladanseuse

Napsáno 23. 12. 2021, redigováno a publikováno 2. 4. 2022

Citace: „Nakonec se proměníme v příběhy."– Margaret Atwood

Láska a zkáza

Když jsem opouštěla toto místo, věděla jsem, že mě čeká nový svět – svět, v němž mohu naplno vnímat jeho krásy, protože má mysl je obestřena sladkou nevědomostí, v níž moje bolest klimbá kdesi na pokraji propasti; svět, v němž radost rozjitří všechny mé mysly a ponoří mě do klidu duše se srdcem vidoucím a otevřeným všemu. 

Vidím vzdouvající se moře, vnímám jeho krutou láskyplnost, cítím jeho slanou příchuť všude na svém těle; moře je hořkosladké, hlubina nekonečného modra, hlubina krás i neviditelných přízraků. Slyším jeho kolébavý šum, cvrlikání cikád a šustění piniového jehličí... jak větve se kývají ve větru a oleandry otevírají své krásné květy světu vůní, zvuků a dotyků, které ve mně vzbuzují divokou lásku a náklonnost...

Strmé vražedné útesy hor ční nad blankytem oceánu spočívajícím v jejich lůně. Krajina posetá tisícovkami zakrslých stromků a keříků... horizont hor... domy bez oken a střech, jimž zůstaly jen stěny; domy s trčícími dráty a zářící holými cihlami; domy s bělostnou omítkou a světýlkem v oknech... země pustá a práždná, země zplundrovaná a smutná, země krásná a divoká, země nikoho, země smrti a přesto plná rašícího neoblomného života... kout země, z níž čpí opuštěnost a v níž se navždy zabydlela bolest; kout země, kde je stále cítit válka, jejíž hrozivé oči byly vždycky slepé a jejíž srdce bylo nenasystné... A ty zničené domy bývaly kdysi domovy, jež lidé opustili, anebo v nich nalezli smrt – kdo ví? Ta hrůzostrašná otázka se vznáší nad tou pustinou, plnou života přírody i plnou lidské smrti...

Pak se vše obrací k životu... životu dlícím v domcích utopených v záplavě květů... v desítkách kaváren rozezvučených hudbou i slovy, provoněných jídlem a lákajících zmrzlinou... na přelidněných cestách a plných plážích pulsujícího města. A vrčení motorů aut a motorek, dunění diskoték, hukot větru, hlahol tisíců slov, údery zvonů, řev vln zuřivě bijících o útesy a šumivě omívajících břehy – vln, jež kolébají v konejšivém náručí, ale zároveň dokáží i zabít...

Je červnové léto... Žhavé slunce je neúprosné, ale na stinných, vlhkých a zelených místech je život plný vjemů. Stromy se všechny sklánějí k moři v tiché úctě, z němé nutnosti – proč vlastně? – a vytvářejí oázu klidu a úkryt před sluncem; tyčí se k nebi, ty stromy, tak blahodárné, nádherné a pokojné...

Podél moře polehávají, posedávají či se procházejí stovky lidí... po pláži... pod rákosovými asijskými stříškami v barech lemovaných surfovými prkny a provoněných mořem, každý s vlastní hudební kulisou... v kavárnách s desítkami židlí a stolků... u stánků s popkornem, zmrlinou, obrázky, bižutérií, klobouky, plavkami a jiným oblečením, cédéčky, mušlemi, ovocem – u stánků snad se vším, co existuje...

Tam všude jsou lidé... a sentimenální obrázky domečků a penzionů v záplavě rozkvetlé zeleně; kaktusů, vína, fíků, oleandrů, palem, pinií... zatímco ty hory nad nimi ukrývají svoji hrozivou prázdnotu...

Láska a zkáza © Ladanseuse

Kdesi v bývalé Jugoslávii, jednoho července, blíže nedatováno; redigováno a publikováno 2. 4. 2022

Krajina tisíců cest

 Svět je jako krajina tisíců cest a tisíců tváří,
přesto může být bezejmenný a putování jím bezcílné –
a tak mi řekni, jak ten svět získá tvář,
jak lidské kroky v něm zanechají smysluplnou stopu?

Můžeš říci: znám tě světě, i když jsi neznámý...
neb nemusíš vidět cestu pro vědomí, že tam nějaká je:
cesta se objeví, vstoupíš-li na ni, 
Není žádný pastýř – jsi jen ty,
stojící před nekonečnými obzory světů,
a cítíš, že je to tmářství, být spoután a tiše trpět,
a víš, že krása nemá žádný tvar,
bolest je bez chuti,
myšlenky nelze zkrotit
a že tvé prázdné ruce jsou jen sebeklam...

Ač svět není růžovou zahradou, 
není prost naděje –
jež se rozprostírá v těch nesmírných horizontech světů, 
kde není síly, jež by je spoutala –,
že vedle té žumpy v něm exituje i krása.

Stojíš před prázdným plátnem se štětcem v ruce
a roztíráš snová vlákna ve hvězdokupě,
v jedné dlani plápolá ti slunce a ve druhé koupe se měsíc;
tebe zrodilo nekonečno, tak jako dítě maluješ světlo,
neb víš, že ač to tu nepřežiješ, tvé dílo i tak přetrvá...

Cítíš, že svazuje tě lpění na tom zvenčí;

že máš nechat to, co má být, samo být –

že radno je vytvořit prostor a umožnit růst tomu, co růst má,

a ponořit se do vlastních hlubin...

A přestože se nemůžeš vyhnout temným vodám 

ani bouři, jež v sobě sám neseš –

sám sobě nelze uniknout, ani světu ne –, 

nesmíš zhasit světlo zářící v dálavách.

Upokoj se a věz, že
i ztráta může být vysvobozením,
odpoutání se může působit jako magnet,
neboť to, co tě často poutá, je domněnka –
hradby mysli znepokojené nezměrností...
Není chybou vidět víc,
není chybou jít dál,
není chybou nořit se hlouběji.

Stojíš na prahu nového světa, jenž je krajinou tisíců cest... 
a moudrostí je vtisknout mu podobu, zesmysluplnit své kroky v něm –
jinak je peklo chladem a chlad peklem.
To není konec příběhu – to se jen uzavřela jedna kapitola. 
Nikde nic nemá konce – vše je jen neustálou přeměnou.

Krajina tisíců cest ©  Ladanseuse

Nedatováno; editováno a publikováno 30. 3. 2022

Něžnůstka

 Řekla jsem Ti:
Zavři oči,
natáhni ruku,
otevři svou dlaň.

A pak:
Kdyby to mělo být jediné, 
co Ti sdělím;
kdyby to mělo být jediné, 
co Ti dám;–
bylo by to toto...

Poté jsem Ti

do dlaně

prstem

nakreslila

s r d c e.

💓

Něžnůstka © Ladanseuse

Napsáno dle dřívějšího konceptu 30. 3. 2022