A srdce, co tepe v mém hmotném těle,
není to srdce, co mělo by být objektem touhy tvé.
Blázínku, co je to? Dítě a mé třpytivé štěstí (ty).
Já tě znám, světe, ač jsi neznámý.
🌷
Prošla jsem cestami, kde číhá strach;
prošla jsem bludnou tmou, tunelem bolesti.
Marná to deziluze.
Tápu a zoufám si... vznáším se vesmírem, nesmírnem snů...
Celistvá, naplněná, krásná – chtěla bych být.
🌷
Vše je jak myšlenka, daleko, v tichu.
Mým pouhým pojítkem s tímto světem je má existence – nic víc.
Zmizím já, zmizí svět, zmizí všechno.
Podstata musí být v jiných sférách.
Kolik je dimenzí?
🌷
A co je to čas –
když nekončí a nezačíná, nikdy neustává, nikam nevede, odnikud nepřišel, a přec cosi přináší a odnáší, uchovává i zabíjí?
Ale má tu moc čas, opravdu, ten věčný pán,
anebo je v silách člověka učinit volbu a říci: Okamžiku, zůstaň, zůstaň navždy, lásko neumírej?!
II. Srdce snů v zajetí času © Ladanseuse
Napsáno 7. 4. 2006
Žádné komentáře:
Okomentovat