Já...
stojím nehnutě ve vřavě vlastní existence
jako výkřik uvězněný v čase a klid mizející zábleskem světla;
žhnu jako písek, ač navenek jsem klidná,
jako vlnivé plameny v chladném objetí;
zahalena blízkostí, mé deštivé oči křičí.
Já...
graciézně se prolínám oslnivou září.
přec ve tmě, přeji si existenci knihy života;
ve snech ustrnulá, nepotopitelná, realitou plující.
Já, Enigma © Ladanseuse
Žádné komentáře:
Okomentovat