Padl na mě smutek a já pod jeho tíhou nemohu dýchat. Nastalo ticho, jako když zaklapnou dveře a člověk se konejší odeznívajícími kroky a pak již jen čeká, neboť se nedokáže odloučit od své přirozenosti, vyrvat ze sebe svou podstatu, neboť srdce nikdy neobelstíš.
A to ticho má nádech zlověstnosti, osudového znamení; je cestou obestřenou strachem, neboť zde kolabují všechny encyklopedie světa ve své přízračné nicotě, jíž opisují vše a přece jsou omezeny svou neschopností zachytit letmé dotyky duše, jež svou silou žene vše dopředu do zmatečného spádu věcí, jež končí v nenávratnu vesmíru.
Je to jako slunce, jež se rozzáří a svým teplem zaplní Zemi, jež se záhy ponoří do chladu tmy, jakoby nedotčené v koloběhu času, jenž nikde nekončí ani nezačíná, neměnně plyne dál, nezvratně se řítí od zrození do záhuby... ale to je jen zdání, ta matoucí bludička času: noc je jen pomlčkou, jen stupínkem daleké cesty vedoucí ke světlu.
⇉ ⇉ Bludička zmaru
Žádné komentáře:
Okomentovat