V dálce zjevila se známá silueta,
mé oči prchaly k němu a zase v dál;
jen tak tam seděl... sám,
smutně čarokrásný,
snad cosi četl... ukrytý v myšlenkách.
Nebyl by mne asi spatřil, ale cosi jsem plaše řekla:
pozdrav a jak se má
(prý dobře ‒ a jak já?);
ten jeho pohled tak zvláštně hřál,
zahalený tichou, nežnou laskavostí.
Chtěla jsem mluvit dál,
ale jen se dívala
na živoucí zázrak okamžiku
ustrnuvší v tichu...
a vzývala věčnost, ať zůstane stát.
Bylo tam dusno, žíznila jsem po kapkách;
ve vzduchu vznášel se nesoulad,
jak ona si tančila zvláštně bez zájmu a bez života
a on tak nejiště, jemně, ze zkušenosti hrál;
jakási cizost vkrádala se tam...
Jak plynoucí smutek
mrtvý oceán s bublinkami života,
do něhož jsem se nechtěně vnořila,
obestřel mě, zahltil mě,
ale oheň ve mně plál...
To bílo, jímž se obklopil, lapilo mé srdce;
chtěla jsem tam být a navěky se dívat,
mátla mě ale má bázeň ‒
pak v jeho očích zahlédla jsem
střípek úsměvu, zářivý žár.
Chtěla jsem mu víc říct a víc dát,
ale ta jeho smutná čarokrása,
ten snový klid v tísni smutku,
ta síla mě přitahovala i děsila,
jako bych vzlétla i se topila.
Klid v bouři © Ladanseuse
Žádné komentáře:
Okomentovat