Osudová volba

Člověk bez víry – víry v jakémkoliv smyslu –, co má? Vlastní pochyby, nejistotu, strach? Dost zoufalá výbava... Víra je majákem v beznaději rozbouřeného moře; světlem, jež vyvede jej z temnoty. Nesmí tedy ztratit víru jen proto, že mu někdo či nčco namlouvá, aby nevěřil.

Fatalista, čím je? Snad jen loutkou v rukou osudu, ztroskotanou duší vyvrženou na pobřeží existence, pouhým pozorovatelem dění, nehnutou sochou v sílenství ženoucího se času? Řekneme-li: „Má či mělo to tak být", nejenže pokorně chápeme, že jsme součástí něčeho většího a že nás něco přesahuje, ale nalézáme v události hlubší smysl, vidíme její přesah, vnímáme obrat konce v nový začátek s rozzářivším se světýlkem ve tmě, neb jsme v tom zlém nakonec nalezli to dobré. Vstoupí-li něco či někdo do mého života, jistě to není náhodou, nicméně si volím, zda-li se tomu v daný okamžik otevřu, jak se k tomu postavím, což předurčí následný vývoj.

Mnohé je otázkou volby: to, co se mi stalo či se mi děje, může být osudové, ale.... já mohu i nemusím zůstat, čelit tomu, vzdorovat, bojovat, uzavřít se, odehnat to od sebe, utéci, schovat se.... Co se stane, když zůstanu a co, když odejdu? Otevřu-li se tomu, co pro to budu schopná obětovat? Co budu mít ze svých obětí, ze své věrnosti, odevzdanosti? Co když mi to zlomí srdce? Co mi přinese či vezme můj smír a odevzdání, a co můj vzdor? Člověk je tvůrcem, pokud se tak rozhodl. Jeho síla spočívá ve svobodné volbě reakce na situaci, v níž se ocitl.. 

Osud není předem danou odpovědí na otázku mé volby, nikoliv tedy v absolutní míře, neb má volba je otázkou nepředvídatelnosti, je vírou v nedohledno. Stojím na rozcestí života a volím jednu z možných cest, teď a tady – ano, každá cesta někam vede, což již může být předem dáno, ale já jsem si tu cestu zvolila., ač netušíc, kam mě dovede... Můj krok je spouštěčem řetězové reakce. Má volba je spolupisatelkou příběhu života, malířkou v mapě osudu. Osud je vnitřní krajinou, v níž dlím a odpovidám si na otázku, nechám-li ji zhynout, zdivočet či osázím rozkvetlými stromy...

Jsme tuláci v čase, ale kolik času nám bylo dáno? Jak rychle máme jít a kudy? Kam má vést naše cesta a proč? Máme se vůbec na tu pouť vydávat? Byly snad karty předem rozdány, byly kostky již vrženy – a i kdyby ano, cožpak jsem to nebyla já, kdo si vytáhl ty které karty z balíčku před sebou, aby s nimi hrál? (...) Neptám-li se, nedostane se mi odpovědí, ale i když se táži, odpověď někdy nepřichází. Snad tedy to není záležitostí otázek a odpovědí, snad na některé otázky ani odpovědi není – a pokud je, není pravdou jedinou a neotřesitelnou, jako spíše jen jedním z možných úhlů pohledu.

A tak, v tomto čase a na tomto místě, v labyrintu tisíců cest, učiním svou volbu a pak již nezbývá než se odevzdat do rukou osudu....

Osudová volba © Ladanseuse