Niterná proměna

 Někdy nedokáži dát řád všem svým myšlenkám a ty se pak hromadí, až zahltí moji mysl v bezbřehém zmatku. 

Jak definovat to, co nelze? Jak najít podstatu ve výkřiku smutku? Jak přivolat zpět to, co uniká?

Vnitřně jsem nejistá a křehká. Chci na sebe vzít všechnu vinu a vykouzlit úsměv. 

Jak tedy pak dokáže jediný můj upřený pohled druhého znejistět? 

Náhle, poté, co jsem byla hodiny na odstřel, ze mě vyzařuje pohoda a skálopevný klid...

Pak najednou to ty druhé oči bloudí, 

najednou ty druhé ruce jsou zmatené a vyhledávají moje, 

a najednou vzdálenost vystřídá blízkost; 

a úsměv pluje jako měsíc, co vypadá jako kus zářivého zlata. 

Pak najednou je tu moje teplo a dobro;

a najednou se vidím jako 

někdo, kdo má velkou cenu; 

někdo, kdo neprosí, ale dává; 

někdo, kdo jen je, je sám sebou, a to stačí.

Pak najednou jsem všeobjímající, až to zaráží.

 

A sedím tiše, v očekávání přijímám; 

nic, co ve mě zmizí, nevrátí se zpět – jsem bezednou hlubinou. 

Chci, aby ve všem proudil život; 

ten život, který miluji. 

Niterná proměna © Ladanseuse