Čas znovu se vrhá do náruče noci;
vidím ho pokaždé, když zavřu oči.
Nebe chladného deště slzy roní;
v čistotě prázdna, v propasti temnoty,
vzpomínky se rodí.
Bolest
vkrádá se a kusy života mi bere;
v samotě bez něj
je kus naděje i beznaděje...
Ospalé ráno zahání zbytky noci,
jež je mou nepřítelkyní
i z nouze ctností.
On je pořád se mnou a nikdo o tom neví;
otevřu oči a zjistím, že tam vůbec není.
Přízračný host © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat