Ty oči,
co již světla nespatří,
utopené v slzách,
upírané k nebi;
ty oči
připoutané k zemi,
co hledají,
co již bloudí;
ty oči,
co již moc dlouho milují,
nyjí.
Ty oči unylé © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021
Tento blog je věnován mé vlastní autorské poezii, poezii v próze, úvahám, výkladům a překladům, které bych ráda sdílela. Mé srdce hoří vášní pro tanec i psaní jakožto cestám tvořivé sebeexprese. Obé hovoří vlastním a mně líbivým jazykem, jenž metamorfuje, alchemizuje a odhaluje vnitřní svět. Zde zní hlas tichý, jenž touží být vyslyšen; zde bije srdce divoké jako tančící derviš. Mé já je poezií v pohybu, svým tancem promlouvám.
Žádné komentáře:
Okomentovat