Nevypovím zde vše; toto nebude absolutnem, nýbrž střípkem a náznakem kouzla a hloubky vnímání síly okamžiků, neboť cokoliv je jednou verbalizováno, pojmenováno ‒ zvláště to, co takto pojmout zcela nelze ‒ vystoupí z té hluboké a nekonečné sféry podstaty a čisté pravdy, a přiblíží se povrchu a omezenosti, kde se zahalí iluzorním tajemstvím ‒ zatímco to neverbální, nehmatetelné a spontánně svobodné zůstane tam, kde zůstat má: v těch okamžicích, jež obdařily vnímavou duši pochopením, pro něž slova nejsou potřeba...
💞💞
Prošla jsem si spirituální, až mystickou cestou. Zprvu plná bolesti a smutku na hranici exploze, po vnitřním přerodu plná dobré, neporazitelné síly. Vše přiživovala ta intenzita všeho, ten přehršel vjemů: hvězdný prostor nad hlavou; příroda životaplná, ač dusivosti města prostá; noční ticho, až na cvrkot kobylek, absolutní, jednolité stejně jako tma; slunce, jež pálilo i hřálo; tanec i mé procházky vesnicí, obé z čehož mě fyzicky unavovalo, ale duševně se mi stalo hladovou potřebou, potravou a nato naplněním; hudba ‒ prastaré dunění bubnů, jež denně pulzovalo mým tělem; a všechny ty duše k sobě se přibližující, od sebe se vzdalující, spolu bojující i se objímající, splývající... Ta naprostá přítomnost, svoboda mysli, pocitovost... A člověk tvořil, vždy s novým ránem, aby v noci, kdy splynul s tichem, byl plný vědomí, že den se nenaplnil toliko časem jako stopami, jež na své cestě zanechal... a že byl-li ten den malířem světla, stal se dítětem nekonečnosti...
💞💞
Došla jsem uvědomění, že bolest, jež jsem cítila, není ‒ přes veškeré zdání nemůže být ‒ nepřítelem. Nelze se jí vyhnout, a i kdyby ‒ neměla bych tak činit. Nechám-li ji do sebe vstoupit, dlít ve mě, protrpím-li ji, projde-li mnou a pak ji psychicky donutím jít ‒ tehdy, kdy bolest zmizí, vyrostu s ní a budu silnější než dřív.
💞
Prý jsem si vybrala cestu „složitou”, což prý není „správné”. Já si ale nevybírám cesty podle jejich jednoduchosti či složitosti ‒ vybírám si z cest tu, jíž považuji za správnou, neb vede k (pomyslnému) chrámu; tedy tam, kam chci dojít. A jestliže je cesta vedoucí k cíli náhodou složitá, měla bych se snad obrátit a odejít, vybrat si raději cestu jednoduchou, jež ale nikam nevede? Jistě: nejsem-li opravdová a nemyslím-li to vážně; jinak: ztěží. Cesta k úspěchu nemůže vést přes úspěšnost, nýbrž vede přes neúspěchy; než člověk vystoupí na vrchol hory, cestou si nejspíš mnohokrát nabije a čas na ní bude zkouškou jeho trpělivosti, ale chce-li dojít do cíle, je jeho volba jasná.
💞
Navíc je zde ten aspekt nespokojenosti: neboť to není spokojenost, ale nespokojenost, co nutí člověka vyvíjet úsilí, jež vyústí v kýženou změnu; protože je-li člověk spokojen, oč by se snažil a proč? Mohl by dost dobře spočinout na svém domnělém piedestalu, ale kdyby se nijak nesnažil, proč by žil? Jen aby dýchal a jedl a spal? A je-li svět člověka tak dokonalý, bez poskvrnky, bezstarostně si proplouvá časem, je-li naplněn, proč by člověk vyhledával jiné světy ‒ sféry, jež jej vyburcují ze spánku, jež ruší jeho bdění, jež do něj vnáší živoucí opravdovost?
💞💞
💞💞
Prošla jsem si spirituální, až mystickou cestou. Zprvu plná bolesti a smutku na hranici exploze, po vnitřním přerodu plná dobré, neporazitelné síly. Vše přiživovala ta intenzita všeho, ten přehršel vjemů: hvězdný prostor nad hlavou; příroda životaplná, ač dusivosti města prostá; noční ticho, až na cvrkot kobylek, absolutní, jednolité stejně jako tma; slunce, jež pálilo i hřálo; tanec i mé procházky vesnicí, obé z čehož mě fyzicky unavovalo, ale duševně se mi stalo hladovou potřebou, potravou a nato naplněním; hudba ‒ prastaré dunění bubnů, jež denně pulzovalo mým tělem; a všechny ty duše k sobě se přibližující, od sebe se vzdalující, spolu bojující i se objímající, splývající... Ta naprostá přítomnost, svoboda mysli, pocitovost... A člověk tvořil, vždy s novým ránem, aby v noci, kdy splynul s tichem, byl plný vědomí, že den se nenaplnil toliko časem jako stopami, jež na své cestě zanechal... a že byl-li ten den malířem světla, stal se dítětem nekonečnosti...
💞💞
Došla jsem uvědomění, že bolest, jež jsem cítila, není ‒ přes veškeré zdání nemůže být ‒ nepřítelem. Nelze se jí vyhnout, a i kdyby ‒ neměla bych tak činit. Nechám-li ji do sebe vstoupit, dlít ve mě, protrpím-li ji, projde-li mnou a pak ji psychicky donutím jít ‒ tehdy, kdy bolest zmizí, vyrostu s ní a budu silnější než dřív.
💞
Prý jsem si vybrala cestu „složitou”, což prý není „správné”. Já si ale nevybírám cesty podle jejich jednoduchosti či složitosti ‒ vybírám si z cest tu, jíž považuji za správnou, neb vede k (pomyslnému) chrámu; tedy tam, kam chci dojít. A jestliže je cesta vedoucí k cíli náhodou složitá, měla bych se snad obrátit a odejít, vybrat si raději cestu jednoduchou, jež ale nikam nevede? Jistě: nejsem-li opravdová a nemyslím-li to vážně; jinak: ztěží. Cesta k úspěchu nemůže vést přes úspěšnost, nýbrž vede přes neúspěchy; než člověk vystoupí na vrchol hory, cestou si nejspíš mnohokrát nabije a čas na ní bude zkouškou jeho trpělivosti, ale chce-li dojít do cíle, je jeho volba jasná.
💞
Navíc je zde ten aspekt nespokojenosti: neboť to není spokojenost, ale nespokojenost, co nutí člověka vyvíjet úsilí, jež vyústí v kýženou změnu; protože je-li člověk spokojen, oč by se snažil a proč? Mohl by dost dobře spočinout na svém domnělém piedestalu, ale kdyby se nijak nesnažil, proč by žil? Jen aby dýchal a jedl a spal? A je-li svět člověka tak dokonalý, bez poskvrnky, bezstarostně si proplouvá časem, je-li naplněn, proč by člověk vyhledával jiné světy ‒ sféry, jež jej vyburcují ze spánku, jež ruší jeho bdění, jež do něj vnáší živoucí opravdovost?
💞💞
Střípky absolutna © Ladanseuse
Blíže nedatováno, napsáno zřejmě 2003-8; Vojnarka, Trstěnice u Litomyšle
Žádné komentáře:
Okomentovat