Zhmotnělý sen

Jsem sama, jakoby ztracená. Jako by mě děsily všechny usměvavé tváře ve vůni jara, jež zmizelo. Jako by všechno zářilo v mé tmě, v mé neviditelné tmě. Je zvláštní, jak těžké je umět být šťastná. Umět zaplašit myšlenky vlastní nicoty. Ten točící se svět kolem mne. Ty probdělé noci a těžký denní spánek. Tu nehynoucí spoutanost. Splašené pocity létají po ulicích jako cáry vznášející se duše. Ty černé myšlenky, ty myšlenky mě naučily se bát, bát se světa v jeho zdánlivě hrané bezbrannosti, bát se slov, bát se pohnout, bát se dívat, bát se žít, bát se divoké radosti, jež se skrývá ve věcech, jež nemohu nepotřebovat, jsou-li naplněny. V potřebě ochrany a bezpečí, potřebě podpory a povzbuzení, potřebě úsměvu a objetí, potřebě porozumění a harmonického souznění..., jejichž naplnění nemůže být bezkonfliktní, jejichž naplnění nemůže být úplné. Nejsou žádní solitéři ‒ jsou jen bojovníci, jen ti nezkrotní a nezlomní a nenapravitelní. Jen ti, již snad vnímají každou nuanci, vnitřně, citově, pod závojem tajemství, pod rouškou nedotknutelnosti, pod pláštíkem netečnosti. Slova jsou možná bezobsažná a činy jsou možná nečitelné. Snad svět je opilý vlastní slávou, kdo ví? Dávat je asi více než brát; je to jako vroucí přání, jež se rozhořelo, jež mě celou naplnilo a pak už jen zbyla prázdnota. A já jen čtu nikdy nenapsané řádky, naslouchám nikdy nevyřčeným slovům, topím se v záři nikdy nenastavšího světla. Bloudím a toužím a stýská se mi ‒ po zářivém štěstí tance; po cestě, jež mě povede; po ruce, jež se natáhne, aby mě zvedla a podržela... abych vstala, abych se probudila a uviděla pravdu bez bludných fantazií, jež ze skutečnosti udělají čmouhu nikdy nezažitého rána. Kdo jsem a co dokáži, když nevím a svět mlčí? Proč mám stále pocit, že když usínám, svět začíná tančit? Že se nesmím dívat, že se ani nesmím dotknout toho tančícího světa? Kéž by otisk mé dlaně na okně nikdy nezmizel a moje stopy se nikdy neztratily, kéž by mé oči nikdy nepohltil spánek, kéž by mé srdce nikdy nepotřebovalo. Není-li nespoutanost možná, všechny výzvy světa zůstávají nedostupné: vše nelze zdolat, všemu nelze rozumět, vše nelze mít, všemu nelze věřit... Moje pochyby jsou paralyzující, dechberoucí, oslepující, zatemňující a tak ohlušující, až vše ostatní je neslyšné... a můj úsměv někam zmizel, nemohu jej najít. Copak zbývají jen sny? Kdo slyší, vidí, cítí, chápe? Kde je MŮJ anděl? Proč mám stále pocit zneuznání, podcenění? Já nevím-nevím-nevím, ale tolik to potřebuji. Prosím, jen v duchu prosím. Proč jsem sama, když nejsem? Proč jsem smutná? Proč mám potřeby, proč musím mít potřeby? Chci. Změnit. Svět. Svět barev, svět zvuků. Tento. Můj. Náš. Ne-s-mysl. Pravdu. Smích. Slzy. Musím najít sílu, sílu vidět krásu, sílu vyzařovat krásu. Krásu nepoznanou a neuchopitelnou a vábivou. Chci jí podlehnout, chci jí být. Chci věřit, že nejsou temné stíny; chci věřit, že je mohu odehnat. Cítit, Být blízko lásky. Vnímat nuance všeho. Ne nevědomost, ne šílenství ‒ jistotu nalezené pravdy. Sílu, jež mě naplní touhou a já vyjdu na kopec jako šťastný blázen, můj křik bude silnější a má víra pevnější. A odhodím své tělo, neb jsem si vybrala duši. A ve svém tanci naleznu srdce, jež nikdy nepřestane bít. V té nehmotnosti, v té živoucí síle. Stanu se svým snem. A až uslyším to volání, odpovím. Vždy odpovím. Vím, že i mně jednou bude zodpovězeno; že dojdu uvědomění. Nic nenaleznu ve zlých předtuchách, snad jen strach. Chtěla bych cítit, že já jsem a nezůstávám nepoznaná; chtěla bych vědět, že jsem vším tím, co dávám. Vím, že dokáži milovat, bojovat, být; že dokáži nalézt tu energii nespoutané síly. Naučit se žít. Pochopit, co mohu a nemohu mít; uvědomit si hodnotu toho, co mám i nemám. Marně nežádat, a přec jít stále dál, abych nakonec nalezla to, co nalézt mám. TANEC! TANEC! TANEC! Být tancem. Být tancem. Být tancem, hudbou, sama sebou ve víře. Mít ráda a dávat se. Neslyšet své srdce plakat. Bere mi to sílu a já potřebuji jít dál... jít dál neunávně krok za krokem za svým snem..

Zhmotnělý sen © Ladanseuse 

Blíže nedatovaný proud vědomí, editován 2021